Zprávy RSHb

Aktivity některých klubů jsem zaznamenal, říká předseda RSHb Vojtěch Touš

Předsedou Regionálního svazu hokejbalu (RSHb) pro Plzeňský a Karlovarský kraj je Vojtěch Touš třetím rokem. Kromě dohledu nad děním v regionu má na starost také muže v pruhovaném, a to jako předseda komise rozhodčích.

Nejen o aktuálním dění v regionu, ale i třeba o tom jak předseda regionu s hokejbalem začínal, se dozvíte v našem rozhovoru.

Sám jsem zvědav, co nás čeká v další sezoně

Vojto, jak bys popsal současnou situaci v regionu?

Kdysi jsem se na jednání zástupců jednotlivých regionů s vedením ČMSHb vyjádřil v „havlovském“ duchu, že náš region nevzkvétá. Tehdy jsem byl v pozici místopředsedy regionu, a nic se na tom nezměnilo ani poté, co jsem se v srpnu 2018 stal předsedou RSHb Čechy Západ. Konstatování je to smutné, možná kruté, a rozhodně sebekritické. Ale upřímné, a v tomto duchu bych rád pokračoval ve svých odpovědích. Tedy upřímně, od srdce. Funkci předsedy jsem vzal v rámci velmi korektních vztahů s Josefem Kadaněm. Ten byl, a to nejen v roce 2018, velmi unaven děním v hokejbalu v posledních letech. Zcela reálně tehdy bylo ve hře, že funkcionářské prostředí opustí úplně. To jsem považoval za velké riziko pro hokejbal, a nejen v rámci regionu, ale v rámci celé republiky. S Pepou Kadaněm jsme si tedy jednoho večera u piva popsali svoje životní etapy a jako nejlepší jsem tehdy shledal jeho nabídku: když to vezmeš ty, ještě zůstanu místopředsedou a pomůžu ti s věcmi, co okolo funkce předsedy jsou. To mi přišlo rozumné, a pro hokejbal, pokud ne přínosné, tak určitě ne ztrátové. Nikdy jsem neprahnul po žádných funkcích, a to ani v civilním životě, ale už jsem pochopil, že kdo se občas prokáže zodpovědností, případně schopností, tak mu tak nějak ty funkce přicházejí samy. Je to obrázek celého hokejbalu: v leckterém regionu máme schopné jedince, kteří kumulují několik funkcí a činností dohromady. A nemyslím si, že je to vždy tím, že onen člověk chce. Prostě to tak nějak na něho vyjde. U nás na západě to je stejné. Pokud tedy mluvím nikoliv o rozkvětu, mám tím na mysli stagnaci, co se týče expanze hokejbalu po mapě od Sušice po Cheb. Plzeňsko vždycky bylo specifické spoustou klubů a hřišť na velmi malém území, což postupem času napomohlo rozšířit Stříbro, kdysi Kasejovice a nyní Blovice. Ať však byly snahy jakékoliv, a že je právě Josef Kadaně skutečně vyvíjel intenzivně, další lokality se už nepřidávají. A pak zde máme samozřejmě hokejbal v Karlových Varech. Když jej nezmíním, budu alibistou, protože karlovarský kraj zcela nedílně pod RSHb Čechy Západ patří. Když jej zmíním, poukážu na to, v jak neutěšeném stavu se náš region nachází.

Jak náročná je situace pro RSHb vzhledem k protiepidemickým opatřením, se kterými se museli všichni, i mimo sport, vypořádat?

Zde vidím náročnost pouze v tom, zda si člověk řekne, že podlehne, nebo nepodlehne. Podívejme se třeba dneska: slunečné nedělní ráno, zprávy hlásí 74 nově nakažených. Mně osobně už se zdá dávno doba, kdy jsme byli izolovaní, kdy jsme četli, počítali a psali za dohledu učitelky v monitoru, kdy jsme nemohli přejít okres… Člověk je tvor přizpůsobivý a pokud se ohne jen do potřebné míry, dá se fungovat ve všem. Pokud tedy platila od podzimu protiepidemická opatření a veškeré soutěže se zastavily, já osobně to vnímal bolestně především kvůli dětem. Pořádně se ani nezačalo hrát, a už se zase končí. Takže zastavení žákovských soutěží považuju za velmi náročnou situaci jak pro hokejbal, tak pro společnost jako celek. Vidím moc dobře, že ne každý rodič se s nastalou situací vypořádá tak, že dítě má pohyb třikrát týdně. Navíc děti chtějí hrát, potřebují trénovat, a nakonec potřebují i disciplínu. A ta se sportem získává přirozeněji. Druhou věcí je, že se s opatřeními zastavují i elitní soutěže jednotlivých sportů, a tedy i hokejbalová extraliga. Je dobře, že jako jeden z prvních ryze amatérských sportů mohl hokejbalový svaz rozjet svoji nejvyšší soutěž. Vrátím-li se ale k otázce, situace pro vedení regionu nikterak zásadně náročná není: prostě se zastaví dění i čas a všichni čekáme. Sám jsem zvědav, co nás čeká v další sezoně, resp. v dalším školním roce, tedy po říjnových volbách do Poslanecké sněmovny. Do voleb asi žádná zásadní rozhodnutí nepřijdou, pokud budou čísla nakažených opět stoupat. Ale co bude za takové situace po uzavření volebních místností, toť velký otazník. Samozřejmě, jako všichni, si přeju, aby už konečně začal běžet normální život bez výkyvů.

Jak probíhá vlastně spolupráce s ČMSHb?

Já vnímám činnost ČMSHb ve vztahu k regionu jako nedirektivní a podpůrnou formu spolupráce, kooperace, směrování. Než nastoupil na scénu COVID-19, probíhala dvakrát ročně jednání zástupců regionů s vedením svazu. Nyní se slyšíme v nepravidelných intervalech formou telekonferencí, a to ryze na zrovna aktuální téma. Spolupráce se svazem samozřejmě probíhá ve více směrech: příprava soutěží, dotační programy, projekty, ale třeba i web. Dovolím si konstatovat, že vztahy zástupců našeho regionu s vedením ČMSHb jsou korektní, v některých případech vřelé, a tam, kde vřelé nejsou, tak tam jsou v nejhorším případě právě korektní. Což je přijatelný stav.

Vojtěch Touš o přestávce hokejbalového utkání (ještě před rekonstrukcí komplexu ve Štruncových sadech). Zdroj fotografie: archiv P. Kříže.

Bude mít tak dlouhá pauza bez nejen soutěžních klání a tréninků nějaký dopad na regionální kluby?

Z mých dosavadních poznatků by neměla mít dlouhá pauza vliv na to, zda kluby přihlásí do soutěží stejné kategorie jako vloni. Hovořím o mládežnických soutěžích. S úbytkem jednotlivců však počítat asi musíme, protože prostě určité procento dětí, potažmo jejich rodičů, na model „bez sportu“ přistoupí. Věřím, že to nebude nikterak masivní jev a že naopak naprostá většina kluků a holek má po soutěžních kláních hlad. Co se mužských týmů týče, zde snad žádný klub neubyde. Obavy z toho jsme měli již vloni, ale upřímně, ty přicházejí již deset let. Hráči v klubech v regionu stárnou, mladí nepřibývají adekvátním tempem či v potřebném množství, a tak týmy ubývají a ubývají.

Menší regionální kluby neměly zájem dohrávat

Regionální 2. liga i žákovské soutěže byly anulovány? Co vedlo výkonný výbor k tomuto rozhodnutí?

Osobně to považuji za nejrozumnější řešení, čímž ovšem nezpochybňuji, že se některé svazové i regionální soutěže dohrávají různými formami. Zástupci klubů se Patriku Křížovi vyjádřili v drtivé většině tak, že nemají zájem o dohrání soutěží, a to je třeba respektovat.

Máš nějaké signály o zájmu týmů uspořádat letní turnaje?

Ano, aktivity některých klubů jsem zaznamenal a svazem neorganizovaná klání již probíhají. Zda budou nějaké turnaje třeba o prázdninách, jako býval tradičně Turnaj Zdeňka Mužíka, to netuším, ale nepochybně se o tom dozvím, a to jako zástupce Komise rozhodčích. Ti jsou totiž pořadateli poptáváni zásadně na poslední chvíli, to je takové úsměvné konstatování.

Čekají západočeský region v příštím ročníku nějaké změny?

O žádných zásadních změnách nevím a ani o nich není uvažováno. Soutěže jsou plánovány ve stejném duchu jako doposud, personální změny ve vedení regionu také nejsou aktuální.

Očekává se na západě Čech nějaký nový tým?

Bohužel, já ho neočekávám. Ale třeba budu někdy mile překvapen.

Za úspěch považuji to, že se sportu věnuji

Jaká je situace u rozhodčích? Je známo, že jich je nejen na západě nedostatek.

My jsme dlouhodobě měli rozhodčích oproti jiným regionům poměrně dostatek, nicméně jak z hokejbalu odcházejí hráči, tak odcházejí i rozhodčí. Občas se někteří noví objeví, zájemci jsou, avšak často z řad hráčů v dorosteneckých kategoriích. A tím nastává dilema: je právem Komise rozhodčích odebírat klubům hráče? Aktuálně máme na listině třináct sudích, ale vím, že někdo bojuje se zdravotním stavem, jiný s motivací, a tak jen doufám, že se při srpnových testech sejdeme v hojném počtu, tedy dvojciferném.

Vojtěch Touš v utkání 2. ligy Čechy Západ proti týmu Viktorie. Autor fotografie: J. Vlček.

Vojto, jak dlouho se hokejbalu věnuješ?

Já tuto otázku pojmu velmi bilančně. V roce 1993 jsem začal hrát soutěž v Plzni na Skvrňanech, v areálu učiliště. Pro mě to byl první kontakt s hokejbalem poté, co jsem ukončil základní hokejovou školu a má kariéra na ledě se nezadržitelně chýlila ke konci. Pamatuju si, jak jsme hráli na sněhu, na ledě, prostě nadšení neuvěřitelné, vedoucí k mému prvnímu hokejbalovému úrazu. Tehdy jsme byli spoluhráči s Vladimírem Tejchmanem, který stále brousí v pozici obránce naši druhou ligu. Více tváří z tehdejší soutěže si nevybavím. Asi v roce 1995 hřiště muselo zaniknout pro potřeby parkujících vozidel, jestli si to dobře vybavuji, a mezitím jsem skončil s hokejem definitivně. Dva roky jsem nabíral kilogramy, taky jsem v té době kouřil a chodil hodně do hospod. V jedné takové se založil, resp. obnovil, klub s názvem Bristol. Přihlásili jsme se do oficiální svazové soutěže, a ještě k tomu hráli neoficiální ligu na házenkářském hřišti v Plzni – Újezdě. I tam mám řadu nezapomenutelných vzpomínek. Hrálo se na rozlehlém hřišti bez ofsajdů. Jedno víkendové ráno jsme měli zápas, pak jsme šli nabírat síly do místní hospody při výhře národního týmu proti Kazachstánu v Naganu. Další zápas se hrál odpoledne, úroveň byla všelijaká, ale hlavně, že byla parta. Ta naše první sezona v oficiální soutěži v sezoně 1997/98 ukázala, že jenom nadšení hospodští znalci sportu tým tvořit nemohou. Oslovil nás tehdy Patrik Kříž z klubu TJ Plzeň – Litice a Bristol se stal záložním týmem tohoto v té době již ambiciózního týmu. Za litické béčko jsem hrál dvě nejnižší soutěže čtyři sezony. Tu další jsem hostoval v mužstvu Heroica Team. A v sezoně 2003/04 jsem hrál druhou nejnižší soutěž, tehdy Oblastní ligu, zase za Litice B. A zde se začíná psát historie rozhodcovská. V únoru 2004 jsem si přetrhl vazy v koleni při ledním hokeji, do jehož krajských soutěží jsem jako hráč nastoupil dva roky předtím. Prodělal jsem dvě operace a v srpnu téhož roku jsem zvažoval, co budu dělat, abych nekynul, abych sportoval. Zvažoval jsem věnovat se mládeži, nakonec tři z mých pěti synovců jsem k hokejbalu přivedl. A zrovna v den, kdy jsem se na tuto možnost zeptal Patrika Kříže, v té době naprostou funkcionářskou ikonu s patřičnou kumulací funkcí, tak mi povídá: „Dneska jsou na Štruncáku testy rozhodčích.“ Zapomněl jsem na mládež a naklusal do školící místnosti. Tehdy byli přítomni Přemysl Falta a Víťa Čapek, a ač můj bodový zisk byl mrzký, stal se ze mě rozhodčí. Oba byli spokojeni, protože železo se má kout, dokud má zájem. A rozhodčích prostě nikdy nebylo příliš. Načež začaly soutěže a po pár zápasech dětí přišly již ty seniorské. Se všemi svými strastmi i radostmi v podobě pohlavních orgánů, výhrůžek likvidací, slibů, že už si nezapískám, ale i vzácných odměn v podobě slov, ať se nenechám otrávit, že snad ve mně nějaký ten potenciál je. V play-off v dubnu 2005 jsem odpískal utkání litického béčka s jedním ostřejším soupeřem tak, že se zápas neměl vůbec dohrát. Pan Jiří Kurta, jak hezké, že na něho mohu dnes vzpomenout, nám jakožto delegát nastavil zrcadlo. Ale nezatratil nás s tehdejším kolegou. Pár dní na to se jednalo o dalších delegacích na víkend. Komisi rozhodčích tehdy vedl dočasně Josef Kadaně a ano, zde mám svoji první velmi pozitivní zkušenost s tímto člověkem. Podržel mě slovy, že i hráči chybují, a ať to hned další víkend „zlomím“. My dva jsme se do té doby vlastně neznali, a ještě jsem mu tenkrát vykal, si teď vybavuji. V srpnu 2005 už jsem jel na seminář rozhodčích do Jesenice u Rakovníka natěšen na svoji novou sportovní roli. A do toho jsem začal zase hrát za Litice B. Zde se to však těžce dalo skloubit s pískáním, tak jsem hostoval ve velmi specifickém týmu HBC Elefants Lhotka. Tady se na výsledky nehledělo, ale byl vítán každý s nějakým tím kilogramem navíc. V sezoně 2008/09 jsem s kolegou Petrem Kokoškou začal pískat svazové soutěže, rok na to mužskou extraligu. Bavilo mě to, byly to zajímavé konfrontace i zážitky. Ale po šesti letech jsem byl vším velmi unaven a dobrovolně z nejvyšších soutěží odešel. Vliv na to samozřejmě měly i dvě malé děti, protože se mi od nich velmi těžce odjíždělo. Opět jsem se potom vrátil do Litic a zde se sešel v jednom útoku se svým synovcem Davidem Hřebcem, což býval trochu ostrý hoch v brankovišti. O zábavu tak nebyla nouze. Když synovec skončil, když skončil Martin Kastner jako trenér litického béčka, tak jsem si řekl, že už toho bylo dost. A aniž bych ukončil kariéru, přestal jsem v létě 2017 hrát a věnoval se herně zase jenom hokeji. A když už jsem se takhle rozepsal, tak jak jsem na tom s tím funkcionařením? Josef Kadaně s Patrikem Křížem mě oslovili ohledně vedení Komise rozhodčích asi v roce 2008. To je snad jediná událost, kterou nedokážu přesně datovat. Vím, že předtím už mě mezi sebe zvali, ale já odolával veškerým funkcím. Až jsem jednou kývl. Pak už to šlo samo. Záhy jsem byl členem regionálního vedení, pak místopředsedou, a nyní jsem tam, kde jsem.

Jaké jsou tvé největší hokejbalové úspěchy případně, na které momenty nejraději vzpomínáš?

Za úspěch považuji to, že se sportu věnuji, což je především dílo mého táty, který mě ke sportu odjakživa vedl. O úspěších jako hráč hovořit nemohu. Nikdy jsem nebyl hráčem vyšších soutěží, nevyhrával jsem statistiky. Kolik gólů jsem nastřílel, třikrát tolik šancí jsem vždycky dokázal zazdít. Jako rozhodčí jsem se dostal v roce 2009 na ME juniorů v Německu, a to pro mě byl příjemný zážitek. Stejně tak pro mě bylo svátkem každé klání s mezinárodní účastí. Můžu jmenovat slavnostní otevření plzeňské hokejbalové haly za přítomnosti televizních kamer při utkání naší reprezentace se Slovenskem. Nervy jako prase, ale zároveň vlna radosti z nepokaženého utkání. Pískat reprezentaci Indie také není k zahození, stejně jako juniorské výběry Kanady, klubové zápasy se švýcarskými týmy apod. Úspěchem ale je i to, když je rozhodčí nominován na pátý zápas finále první ligy, třeba do Nového Strašecí. Úspěch je, když se můžu ohlédnout a říct, že jsem nechal na hřišti všechno. Když budu neskromný, úspěchem snad je i to, že dokážu lidi, pokud ne stmelovat, tak je alespoň nerozdělovat. A vyjednávací schopnosti jsou v hokejbale potřeba díky některým historickým vztahům, které nejsou v dobré kondici. A na který moment nejraději vzpomínám? Ten červnový týden v roce 2009, to byla nádhera. Minimum spánku, spousta nasazení, řada zážitků a setkání s lidmi. Mistrovství světa v Plzni, na němž jsem měl na ženském turnaji na starost box časomíry a působil jako hlasatel, pro mě je dodnes vrcholem mého působení v hokejbalu. To byla opravdu velmi vydařená akce.

Jaké jsou tvé hokejbalové sny a cíle? Čeho bys chtěl ještě dokázat v hokejbalové/rozhodcovské kariéře?

Jako rozhodčí už nedosáhnu ničeho. Sám sebe nominuji převážně na utkání mládeže, a to mě baví. Poradit dětem v přípravných kategoriích, ocenit vývoj žáků, povzbudit, přiučit… Jako hráč jsem se od letošní sezony vrátil do týmu Litic v nejnižší soutěži. Opět a stále mě to baví. Ale ani zde už ničeho zásadního nedosáhnu. Samo o sobě mi je ctí si třeba zahrát v jednom týmu s Jiřím Kadaněm, dalším navrátilcem, kterého ovšem zdobí na věku už pětka. Moc hezky jsem si jako divák s dětmi užil organizačně velmi zdařilé mistrovství světa v Pardubicích, a tak věřím, že se zase na nějaký šampionát s vysoko nastavenou laťkou vydáme. Z předloňských Košic jsem moc nadšen nebyl. A jaký je tedy můj cíl a sen? Není to moc veselé, ale je to tak. Přeju si najít za sebe někoho, kdo se bude rozvoji regionálního hokejbalu věnovat intenzivněji a lépe než já. Najde se nový Lukáš Soukup či Jakub Juroško, kteří jsou schopni hokejbalu leccos obětovat a jejichž spolupráce si velmi cením? Lze z případných zájemců učinit takového funkcionářského jedince, jako je, a především býval, Patrik Kříž? Ten přirozený hnací motor nastartovaný v letech osmdesátých a fungující v následujícím přibližně čtvrtstoletí v podobě Pepy Kadaněho už se asi neobjeví, ale já jsem rád, že jsem se mohl s tímhle člověkem dlouhodobě potkávat. Je to smutné, ale mým cílem je, aby vedení regionu po mně, po nás, převzal někdo, kdo o to stojí, a kdo, na rozdíl ode mě, má vize, plány, čas, síly, potenciál, kontakty, nadšení, víru… Až se někdo takový najde, toho člověka osobně „předám“ Martinu Komárkovi a všem, kteří pracují na popularizaci a funkčnosti hokejbalu, a řeknu si: cíl je splněn. Ale do té doby se asi ještě nějaký čas potkávat se všemi budu. A třeba mi budou čtenáři přinášet tipy či sami sebe nabízet s tím, že je činnost v rámci rozvoje hokejbalu v regionu láká.

Tabulka Elektronický zápis - test
POŘ. TÝM Z SKÓRE B
1.
HBC Olomouc 2010
192 1041:913 343
2.
HK Olomoucká...
177 891:1029 192
3.
HK Olomoucká...
15 22:12 33